Máme Češku!

Neskutečné se stalo skutečností! Máme Češku! Mezi jejím narozením a dnem, kdy jsem do ruky dostala český rodný list uběhlo pouhých 142 dní. Cestovní pas a tedy možnost svobodně se pohybovat po světě, jsme dostali o dalších 21 dní později. Jen pro srovnání - naši mexičtí známí, kterým se syn v Holandsku narodil o nějaké dva týdny později, si v klidu a v pohodě užívali příchod nového roku v Londýně...


Jak jsme zmínila v posledním příspěvku, webové stránky brněnské matriky nás již dopředu upozornily, že zákonná lhůta 30 dní nebude dodržena. Ani ve snu by mě ovšem nenapadlo, že se z 30 dnů stane dnů 97! (počítám pouze dny od podání žádosti po datum vystavení uvedeném na rodném listu). Během té doby jsem se odvážila na matriku zavolat pouze jednou, neboť na webu také píší, že "o termínech vyřízení pro jednotlivá podání je možné informovat se přímo u pracovnic zvláštní matriky". Budete-li někdy v podobné situaci, radím vám, nevolejte tam. Pravděpodobně se dozvíte jen to, že úředníky zdržujete od práce, a že kdyby tam každý volal jako vy, tak by nemohli pracovat vůbec. Chápu. Ale proč to tedy máte na webu?! Po druhé jsem volala až v následujícím roce a raději už na české velvyslanectví, zda tam náhodou už náš rodný list nedorazil. A byl tam!

Na skok v Belgii, toho času ještě nelegálně

V této fázi opět dochází k narušení plynulosti chodu věcí, protože když už se s kočárkem potáhnu vlakem do Haagu, bylo by fajn zároveň i požádat o řádný český pas, abychom už konečně mohli někam na výlet. Má to ale háček. Náš malý Kim si na své poslední fotografii není už vůbec podobný a zároveň jsme byli upozorněni, že takovou fotku by mohly české úřady odmítnout, neboť její kvalita je velmi důležitá pro bezproblémové přijetí žádosti. Naštěstí přišla tato informace i s doporučením fotografického studia, které umí udělat přesně takovou fotku, jakou si v Čechách přejí. Kombinací vlak-tramvaj-foto studio-(pokus o) oběd-velvyslanectví-ztracení se-nastoupení do špatné tramvaje-obkroužení celého centra Haagu-vlak-domov jsme ale se Sarou vše zvládly a za 3 týdny jsme si už jely pas vyzvednout.

Při vyzvednutí už nás jen (ne)překvapila česká nátura, kdy si s námi cizí paní nejprve povídala, pak se na nás usmívala, následně na nás začala sahat, což se nám samozřejmě nelíbilo a začaly jsme plakat, pak přišla poznámka o ukřičeném dítěti a završila to naším předběhnutím. Kam by taky zpocená matka s kočárkem, plačícím, hladovým a pokakaným dítětem, mohla spěchat, že? Zatímco paní strávila u okýnka něco málo přes 15 minut, my byly hotové za minut 5. Škoda, že nás nikdo nemohl pochválit, protože jsme byly poslední na řadě. Aspoň pan konzul nám zamával a popřál nám pěkný den.