Myší trápení

Život každého Holanďana je velmi úzce spjat s přírodou. Téměř každý byt má balkon, terasu, předzahrádku nebo zahradu. A když ji nemáte, tak si prostě ven na ulici postavíte židle z kuchyně, uděláte si provizorní stolek třeba z vysazených dveří, které postavíte na basy od piva, a se všemi kolemjdoucími sdílíte pohled na svou večeři. Jakmile teplota vystoupá nad 20 stupňů celsia, děti se jdou koupat do kanálů, které by v našich podmínkách kontrolou hygieniků asi neprošly. Téměř každý má taky kočku. Výhodu koček poznáte velmi brzy, pokud bydlíte v přízemí. Přitom většina inzerátů na nabídky nájmů, které jsme během hledání bytů navštívili, obsahovala upozornění „no pets allowed“ a naše agentura byla velmi zaskočena tím, že jsme do dotazníku napsali, že máme morče. Nakonec jsme ho museli nechat doma. 

Brzy po příjezdu ale poznáte, že řada psaných pravidel ba dokonce i zákonů je jen tak na oko a jak říkají místní, jedná se spíše o doporučení. Nesmí vás tedy překvapit, že v jednosměrce vás málem srazí auto z jiné strany, než byste čekali, ani to, že nějaké zvíře má doma každý. Občas bohužel nechtěně. Příroda tady má zkrátka zelenou.

První, co mě napadlo, když náš poklidný večer u televize narušila myš svým sprintem přes celý obývák kolem našich nohou, bylo: „to tu máme takový bordel“? Myš zmizela pod okny, za topením a už jsme ji nenašli. Druhé a třetí myší zjevení bylo proloženo docela dlouhými časovými úseky, takže jsme se vždy jen navzájem s manželem chlácholili, že k nám asi jen zabloudila. Myš však překročila hranice slušného chování ve chvíli, kdy vlezla na kuchyňskou linku (skříňky jsou tak hladké, že dodnes nechápu, jak se tam dostala), prožrala čerstvý chleba na čtyři krajíce a zanechala za sebou pár bobků. To už bylo zkrátka moc.

Zoufalá volám manželovi, že takhle to dál nejde, za pár měsíců se nám narodí dítě a já, jakožto zodpovědná matka, prostě nedovolím, aby můj potomek vyrůstal spolu s myší v jednom bytě. Pastička, kterou jsme koupili v místním obchodě pro kutily se štítkem „made in Czech Republic“ bohužel nezabírala, přestože jsme do ní nastražili prvotřídní goudu. Co jiného by taky myši měly jíst, že? Přece sýr! Taky jsme montážní pěnou ucpali všechny možné škvírky v bytě. Bez úspěchu.

Rozhodli jsme se tedy obrátit na profesionály a kontaktovali deratizátory. 400EUR za (možná) vyřešení našeho problému! To není málo. Dokonce i náš domácí byl částkou překvapen, zvlášť když jsme mu oznámili, že budeme žádat její proplacení. Suše odpověděl, že on chytá myši na burákové máslo – haha.

Situace už se zdála být téměř neřešitelná – vyhraje myš nebo obětujeme 400EUR? Holanďani nejsou příliš sdílní a otevření a v práci se o soukromých věcech zkrátka moc nediskutuje. Naštěstí ale rozhovor o myších u pracovního oběda proběhl a manžel se tak dozvěděl, co potřeboval. Na jeho zoufání „máme doma myš“ nejprve následovaly reakce kolegů „No a co?“, „Vy doma nemáte kočku?“, „A proč se té myši chcete zbavit?“, „Chytání myší je v Holandsku národní sport!“. Pln nabytý novými informacemi se vrátil domů a oznámil mi, že musíme do obchodu pro burákové máslo, protože na co jiného by se myši měly chytat, že?

Trvalo to jen dva dny a myš se chytla. Bohužel pro ni se nechytla dobře, takže jsme si zprvu sklaplé pastičky ani nevšimli. Chudinka myš ještě zvládla odkulhat a lehnout si pod topení, kde vydechla naposledy, a zanechala za sebou jen několik krvavých otisků svých nožiček (foto jsem se raději rozhodla nezveřejňovat). Bylo nám ji líto. Omluvili jsme se ji, zabalili do krabičky a když jsme ji házeli do popelnice, ještě jsme ji popřáli, ať odpočívá v pokoji. Doufám, že se mezi myšmi rozkřiklo, jací jsme krutí a žádná k nám už nezavítá. Doteď mi z každého zavrzání ve zdi běhá mráz po zádech. Ne že bych se bála myší, spíš se strachuju, že bych musela zabít další.

Vyřešení problému nás nakonec stálo 2EUR za pastičku a 0,99EUR za dózu burákového másla a taky ponaučení, že myši zkrátka sýr nejedí, takže příběhy Toma a Jerryho nejsou založeny na faktech a ve školce nás učili blbosti…